Touha IV

24. march 2011 at 15:31 | Dai |  Touha
Nevěříte? Věřte!.. já opravdu dopsala daší díl! :D
Ale pochybujuže to někto čte.. mno nič... ale jestli to čtou aspoň dva.. tři lidi... tak možnáá budu pokračovat x3
Btw. je to dost krátký a vadný -.-"
.


Chůze na zemi byla podobná jako mé přistání. Nebyla tak lehká a
"nadnášející" jako u nás. Ale mě to nevadilo. Rád jsem si zvykal na nové věci. Hlavně na ty související s tímto světem.
Netušil jsem kam jdu jenže jsem nějak cítil že jdu správně. Správně za čím? Tázal jsem se sám sebe. To jsem také nevěděl. Řídil jsem se pouze svou intuicí a srdcem.
Zhluboka jsem se nadechl. Vzduch zde byl nasycený lidskou láskou, radostí, touhou ale i nenávistí a smutkem. Pociťoval jsem všechny lidské pocity. A když jsem se někoho dotkl, tak to vždy bylo jako s tím mužem. Moje ruka jimi prošla a ucítil jsem ještě víc pocitů než bez doteku. Jako by jsem byl já ten člověk a prožíval přesně to co on.
Byl to zvláštní, ale zvykl jsem si rychle. Jediné co mi stále vrtalo hlavou bylo to jak ta žena do mě vrazila. Jak to bylo možné? Od té doby co jsem sem přišel jsem si pokládal jen samé otázky. Jak je možné tohle, jak je možné tamto. Pořát jen samé otázky a žádné odpovědi. Na nic jsem nedokázal odpovědět.
Opět jsem jsem se nad tím zamýšlel ale pokračoval dál v cestě. Procházel jsem kolem idí s různými osobnostmi a pocity, ale jejich počet se pomalu zmenšoval. Nakonec sem došel k prázdné uličce kde bylo úplně mrtvo. Proč jsem se ocitl zrovna tady? Můj tok myšlenek přerušila silná vůně. Vonělo to jako skořice a... růže. Ano přesně jako růže. Procházela vzduchem a šimrala mě v nose. Nedokázal jsem se soustřeit na myšlenky, jako by i to zamlžovalo mysl a dokázal jen následovat tu vůni.
"Co to..." nedokázal jsem větu dokončit. Přímo přede mnou stála ta žena. Prave ta, kterou jsem tak často sladoval. Nedokázal jsem tomu uvěřit. A nejvíc jsem se děsil jejího pohledu. Byl naprosto prázdný. Její popelavé oči nezdobyla jediná známka nějaké emoce.
"Ty jsi anděl?" zašeptala a zamrkala hustými, dlouhými řasami. Poté na mě upřela svů pronikavě prázdný pohled. Počkat... na mě? Ne, to je nesmysl ona mě nemůže vidět. Ale co by pak znamenala ta otázka? Jedině že by... projela mnou vlna zděšení.
"Jsi anděl, že ano?" Usmála se "Takže já... umírám?" nechápal jsem jak mohla mluvit tak klidně o své smrti.
"No... ano, jsem"přistoupil jsem blíž k ní. " A neumíráš" jen jsem doufal že je to opravdu tak.
"Tak proč tu jsi a vidím tě?"
"Věř mi, to bych taky rád věděl" zamumlal jsem a natáhl se jako bych se jí mohl doknout.
Jenže se stalo něco co mi naprosto vyrazilo dech. Moje ruce spočinuli na jejích ramenech. Vytřeštil jsem oči a v tom šoku jsem je rychle odtáhnul zpátky. Tak přece jen je to pravda, přece jen se mi to před tím nezdálo.
Musel jsem své zjištění potvrdit a tak jsem ruce natáhl znova. No ano, přesně jako předtím. Začal jsem se smát.
"Jsi... v pořádku?" svou pozornost jsem přesunul spátky k její tváří. Musel jsem opravdu vypadat jako blázen. Můj výraz dokázal vyvodit na její tváři nějaké emoce. Co mě ale překvapilo, bylo to, že to byla starost. V příští sekundě jsem se jí bezmyšlenkovitě vrhl kolem krku.
Opatně mi mé objetí opětovala a rukou mě lehce hladila po zádech. Ještě chvilku jsem tk setrval a pak jsem se rychle odtáhl. "Promiň" nahrnula se mi krev do tváří.
Usmála se "To nic aspoň se budu moct vytahovat, že mě objal anděl" Přestože to myslela jako vtip, v tu chvíli už mi do smíchu nebylo. Je celkem možné že jí už moc času nezbývá.V tu chvíli mi to bylo jasný, jako by to bylo dáno hned od začátku. Opouštěla mě poslední špetka naděje na její záchranu. Přestože jsem jí vůbec neznal, tak jsem si k ní vytvořil silný vztah, když jsem se zabýval jejím sledováním.
Jako by se někdo řídil mými myšlenkami, tak zbledla. Zmizela jí z tváře i ta poslední, malá emoce.Pootevřela ústa "co.." nedořekla to a jako zvadlá květina se mi sesypala do náruče.
Do očí mi vyhrkli slzy a přitáhl jsem si jí blíž k sobě. "Ne, Neumírej" šeptal jsem, ale bylo to k ničemu. Držel jsem už jen bezvládné tělo. Pouhou schránku bez života, který z ní už naprosto vyprchal.
Chvilku jsem tam jen tak stál a obviňoval se z její smrti. Tolik jsem se o ní zajímal a při tom jsem jí vůbec nedokázal pomoct.
"Co tady ksakru děláš?" Opatrně jsem se otočil. Za mnou se tyčil muž o hlavu vyšší než já, kterého jsem moc dobře znal.
"Same.." zamumlal jsem. "Já.." nevěděl jsem co mu mám říct.
"Hele, kašli na to.. nevim co tu děláš a jak ses sem dostal. Ale teď nemám čas abys mi něco, vysvětloval" odkašlal si. "To ale neznamená, že ti to jen tak projde. Jenže, já teď mám práci" pokynul hlavou k mé náruči. Vyvalil jsem na něj oč, ale pak mi došlo, že Sam je anděl smrti. A spolu s Andrem můj nejlepší kamarád, přstože je asi o 250 let starší než já a jeho postavení je o hodně vyšší než to mé.
" Dobře" nechtěl jsem jí pouštět, ale musel jsem. Opotrně jsem jí položil na zem a odstoupil. Sledoval jsem Sama, jak se k naklonil a chytl jí za ruku. Chvíli šeptal něco čemu jsem nerozuměl a pak už jen následovalo světlo. Mezi paprsky jsm spatřil obrys jejího těla, opatrně se zvadajícího ze země. Ne, byla to jen duše uvědomil jsem si a světlo utichalo. Přede mnou stál Sam a za ruce držel tu duši a stále k ní něco šeptal. Ona jen přikivovala a klidně stála vedle svého mrtvého těla.Pak se Sam pohledem otočil ke mě. " Vzdala se života nějak snadno, většinou tento proces trvá a o dost déle. Jako by to vzdala už dřív a ani nebojovala. Přijala svůj osud s klidem" Nedokázal jsem říct, proč mi to Sam říká, ale něco na tom bylo. Věděl jsem že to není jen kvůli tomu že se s tím vyrovnala, jenže jsem nedokázal určit proč. Nic jsem neřekla a jen kývl.
Sam se otočil zpátky k ní. "Připravená?" Ona bez rozmyslu přikývla a čekala, pohled upřený na Sama. "Dobře" roztáhl křídla a připravil se k odletu. Ovšem ještě se zarazil a naposled na mě pohlédl.
"Vrať se zpátky nahoru. Neskonči jako tvůj otec" vzlétl, zatímco já zalapal po dechu. Můj otec?! Co to sakra..
"Počkej!" zakřičel jsem, ale to už byl pryč.
Nechal mě tu na pospas všem otázkám a čekal že se vrátím.
Ale než jsem začal vůbec nad něčím přemýšlet, přerušil mě zvučný smích. "Jak krásné představení!" přelezl mi mráz po zádech. Prudce jsem se otočil a spatřil Démona.
 


Comments

1 Katana | Web | 24. march 2011 at 16:39 | React

Wohohoooo! x)

2 žencká | Web | 24. march 2011 at 17:54 | React

hh zajmavý! že sem si toho ale vůbec nevšimla tvý psavý aktivity! ... btv je to BL? esli jo tak to čtu!

3 Katana | Web | 25. march 2011 at 6:51 | React

muhuhu... Já Linkiny taky ráda odmalička... mám sice některý písničky, který moc nemusim, ale tak to mám u všeho... i u GazettE...

4 Katana | Web | 25. march 2011 at 14:26 | React

Já možno u Myva, nevim...

5 Vidle29 | Web | 28. march 2011 at 11:27 | React

Velice zajímavé xDD

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Reklama