Touha II.

11. january 2011 at 17:39 | Dai |  Touha
Touha
... další díl bude... ehm..
někdy ...


Konečně něco začalo dávat smysl. Ale stále mi nešlo do hlavy co s tím mám společného já a ta dívka. No, možná jsem si jen něco namlouval. Možná to s tím nemá vůbec nic společného.
Opět jsem se topil v myšlenkách, že jsem málem zapoměl na svůj původní plán. Teď když byli všichni pryč, měl jsem jedinečnou šanci.
Šel jsem směrem kudy odešli ostatní. Předemnou se tyčila obrovská ocelová brána taková, kterou je možno spatřit u středověkých sídel a zámcích. Přímo uprostřed byla propletená andělská křídla. Přesně taková, která lze spatřit vytetovaná na zápěstích každého anděla. A také na každé budově, kde se andělé zdržují. Slýchal jsem, že v lidském světě jsou domy, kde zůstávají andělé, když jsou vyslány na dlouhodobé mise. Takové jsou označené, přesně stejným znakem, který jsem právě viděl před sebou. Dokonce se říkalo že je půda toho domu posvátná a nemůže na ni vstoupit žádný démon ani nemrtvý. Jenže to jsem nikdy nemohl zjistit, jelikož jsem tam nikdy nebyl. Alespoň prozatím.
Toužebně jsem se odíval ven. Za bránou nebylo nic vidět. Jen rozlehlé pláně šedobílích mraků a pod kterýma se skrýval svět. Usmál jsem se a zatřepotal křídli nedočkavostí. Rozhlédl jsem se. Nikde nikdo. Bylo ještě brzo ráno na to aby tu byli roztžití malí andílkové, kteří jsou vždy zvědaví co se skrývá za bránou, stejně jako já. A budovy naší "základny" se nacházeli dost daleko od brány takže jsem se nemusel bát že by mě tu někdo spatřil. S úsměvem jsem přešel blíž k bráně. Avšak úsměv docela zmizel když jsem na ní spatřil viset malí, železný zámek. Se špetkou naděje jsem se zámku dotkl a doufal že je povolený. Nic. Zatřepal jsem s ním ale nechtěl povolit. Několikrát jsem trhl bránou ale ten zámeček přesto držel. Bylo až zvláštní že tak malí zámek udrží tak obrovskou bránu zavřenou.
"Sakra" zaklel jsem potichu, tak aby mě nikdo nezaslech, přesože jsem věděl že to není možné.
Fajn, můj plán měl tedy jednu dost podstatnou trhlinu. Ale nehodlal jsem to vzdát. Taková šance se mi jen tak nepřihodí. Většinou totiž hlídám bránu ještě s někým. Jenže teď je většina pryč. Většina.
Vydal jsem se na cestu zpět odkud jsem zrovna přišel. Byl jsem si jist že teď nikdo stejnak nepříjde. Takže by nemusleo vadit když se na chvilku vytratím. Vzhledem k tomu že se hodlám vytratit na dýl, tak určitě ne.
Dlouho jsem na nikoho nenarazil. Dokud jsem nevešel do haly v hlavní budově. Tam jsem narazil na skupinku teenegerů. Každému mohlo být tak okolo čtrnácti let. Ne, já potřeboval někoho staršího, ale ne o moc. Šel jsem dál chodbou která vedla do samostatných pokojů. Tady zase naopak bylo živo až moc. Pokračoval jsem chodbou až jsem došel nakonec a zabočil za roh. Kousek ode mě stáli dva andělé. Žena, která vypadala stejně stará jako já a muž který mohl být jen o něco málo starší. Dobře, chvilku jsem tam čekal a plánoval co dál. O něco později žena prošla kolem mě a mířila tam odkud jsem zrovna přišel. Neváhal jsme a přiskočil k tomu muži.
"Ahoj" řekl jsem.
Překvapeně zamrkal, ale pozdrav mi opětoval. "Čau" mávl rukou a tak se mi naskytla šance vidět jeho tetování na zápěstí. Kromě křídel tam měl vytetované dva skřížené meče. To samé měli i Avery a Andre. To znamenalo, že jeho nosite je anděl bojovník.
"Ty si..." začal jsem a doufal že se toho chytne.
"Lucas"
Usmá jsem se. "Jo... tak tebe hledám"
Povytáh obočí "A to jako proč?" zamumlal.
"No, Avery mě za tebou poslala, nejspíš něco kvůli misi." zhluboka jsem se nadechl a cítil na tváři pot. "chce si půjčit tvoje klíče" modlil jsem se ať se ti dva znají.
Když jsem v jeho tváři spatřil výraz pochopení, uvědomil jsem si že ano. "Aha, hm, dobře" strčil ruku do kapsy od kalhot. " řekla ti proč tentokrát?" zřejmě to nebylo poprvé co si je půjčovala. Další bod pro mě.
Zavrtěl jsem hlavou "Ne, řekla že se nemám ptát"
"Ok, tak já jí je tam odnesu. Kde-"
"Ne!" řekl jsem o něco hlasitěji než jsem původně plánoval. Podezíravě se na mě podíval "ne, já jí je donesu" ztišil jsem hlas. "stejně musím jít hlídat k bráně. Takže to mám vlastně cestou.."
"Fajn" uchechtl se a hodil po mě svazek klíčů. "Jo a vyřiď jí, že si tu u ní pak vyberu" mrkl na mě, otočil se na patě a odkráčel.
Vydechl jsem a strčil si klíče do kapsy. Tak tohle bychom měli. Tak teď jsem jen doufal, že mezi těmi klíči je i klíč od brány.
Také jsem se otočil a šel zpátky odkud jsem přišel.
Za tu chvíli se počet lidí na chodbách celkem zvýšil. K dospělým se přidali i malí děti, na kterých bylo vidět, že se zrovna probudili. Usmál jsem se, vypadali tak roztomile. A měli výhodu, že ještě nemuseli řešit žádné problémy.
Ale to mě teď nezajímalo. Prošel jsem kolem nich a vrátil se k bráně. Nic se tu nezměnilo. Takže nejspíš nikdo nepřišel. Oddechl jsem si a zašátral v kapse po klíčích. Znova v tomto dni jsem přistoupil k bráně. Vzal jsem zámek a po jednom do něj strkal klíč. Asi pátý byl správný. Jemně jsem s ním otočil a zámek povolil. Otevřel jsem bránu jen na škvíru abych mohl proklouznout ven a zase jí zavřel. Klíče jsem si znovu strčil do kapsy. Široce jsem se usmál, roztáhl svá už ztuhlá křídla a vydal se poznat svět.
 

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement