close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Touha I.

11. january 2011 at 17:38 | Dai |  Touha
Touha

Noo tak to sem přesouvám z mého starého blogu.... hodlám pokračovat..  teda pokud se přiměju to přepsat do pc xD


Pozoroval jsem to. Hleděl z okna na svět, na lidi co se snaží něco dokázat. Odčinit své hříchy jenž pošpinili jejich duše. Všihni byli stejní. Až na jednoho člověka. Byla to žena. Ta měla duši čistou. Neposkvrněnou ani kapkou nenávisti a přirozené lidské chamtivosti a závisti, která sužovala zem. Byla čistá a průhledná jak sklenice průzračné vody. Sledoval jsem ji den co den když jsem zrovna nebyl ve službě. Dělala to co běžní lidé, až na to že její denní rozvrh byl stále stejný. Vše dělala ve stejný čas a na stejném místě jako předchozí den. A nikdy nevynechala ani jednu činnost. Nemohl jsem najít jedinou trhlinu nebo jen malou změnu. Nic, někdy mi připadala jako robot, jako pouhá nádoba, která se nikdy nenaplnila. Žádné city ani bolest dokonce ani známky života z ní nevyzařovali. Smutně, ale i zaujatě jsem jí sledoval a to mě přesvědčilo, že tu něco nehralo. Už několik století jsem hleděl na svět a na lidi jenž ho obývali. Měnila se doba, vzhled, zvyky, ale nikoliv duše a vlastnosti. Vždy se zachovali tak jak se dalo předpokládat. A nikdy nebyla jediná výjmka. Až do teď. Když jsem jí spatřil poprvé překvapilo mě to. Říkal jsem si že nikdy přece nemůže být tak prázdný. Život z ní pomalu vyprchával a..
"Michaeli" přerušil mé myšlenky známý hlas.
"Co je Andre?" zamumlal jsem.
"Ale nic, jen že už několik týdnů sleduješ tu holku a na ostatní věci kašleš" otočil jsem se a překvapeně na něj pohlédl. Díval se na mě lehce pobavenýma olivově zelenýma očima. Kolem snědého obličeje se mu kroutili zlatavě blond vlasy, které mu vypadali z dlouhého copu.
"To není pravda" oporoval jsem mu a zamračil se.
Povytáhl obočí "Myslíš?" ihned jsem kývl jsem i když jsem si tím už nebyl tak jistý. Je pravda že jsem jí teď sledoval opravdu často.
"Tak fajn" pobavení zesílilo "um, chtěl sem ti jenom říct, že máš jít do služby. Christian musel něco zařídit tam dole. A tak za něj máš skočit. Já teď nemůžu a nikdo jinej taky nemá čas, takže je to na tobě." podíval se někam za sebe.
"Jo aha," být anděl by mohla být zábava. Jenže moje postavení, bylo u nebeské brány. Hlídal jsem jestli jí nepřekračujou nesprávní lidé. A občas se také stávalo že se sem vkradli démoni. Každý by určitě řekl že se na tuto požehnanou půdu nedostanou, jenže opak byl pravdou.
Nesnášel jsem tuto pozici. Vždy jsem se chtěl podívat na zem. Něco mě k ní silně táhlo. Ikdyž jsem k lidem neměl zrovna dobré názory.
"dobře, jdu tam" mumlal jsem. "A o co vůbec jde?" stočil jsem rozhovol k jeho misi.
"Mylsíš kam musim jít?" znova na mě upřel své oči
"Jo"
"No jde o jednoho démona. Nemůžeme zjistit o co mu jde a - " "Andre hoď sebou!" přerušila ho náhle plavovlasá žena, jejíž jméno jsem si nepamatoval.
"Jasně už jdu, ehm, počkej chvilku" zabrblal "Ale dělej! Nathaniel čeká" zasmála se. Nechápal jsem proč.
"Kdo je Nathaniel?" chtěl jsem vědět. Jenže to už se Andre začal ode mě vzdalovat.
Povzdechl jsem si a neochotně se šoural k bráně.
Přemýšlel jsem o tom Nathanielovi. To jméno mi něco říkalo. Nechal jsem to být a mé myšlenky se znovu stočily k oné ženě. Kéž bych mohl dolů a přijít na to co se s ní děje. Kdybych jenom na chvíli mohl...
Náhle mi to došlo. Vždyť teď mám jedinečnou příležitost. No ano, to je přesně ta chvíle kterou jsem potřeboval. Ikdyž jsem věděl že z toho nevyváznu jen tak.
U brány postával hlouček lidí. Spatřil jsem v něm Andreho a tu plavovlasou ženu. Připravovali se jít dolů. Aha, nejpíš kvůli tomu démonovi.
Přišel jsem blíž, ale z rozhovoru, který vedli jsme slyšel jen kousíčky.
Zrovny mluvila ta žena "Musíme....... démona ..... rozhodnout... Nathaniel.. " znova to jméno. Kdo to sakra je? přišel jsem ještě blíž a snažil se aby si mě nikdo nevšiml. Shoval jsem se za slou, který stál jen kousek od nich.
"To jo Avery" promluvil muž kterému jsem neviděldo obličeje "ale..i tak...se nevyhneme..." podle tónů hlasů jsem došel k názoru že se o něčem dohadovali.
"Jenže ... ta dívka... už... z ní... život.." pokračovala žena - Avery. Dívka? nedávalo mi to smysl. "Michael... mohl... s námi" já? Je možné že by ta dívka mohla být..?
Odhodlaně jsem vykročill ze svého úkrytu. "Co se děje?" vykřikl jsem.
Upřeli se na mě všechny oči a já už se necítil tak odhodlaný."Michaeli.. co tady děláš?" zamračil se Andre.
" Ehmm... šel jsem kolem. Chtěl jsem jít k bráně a zaslechl že si o něčem povídáte. Copak je to trestný? Taky bych rád věděl co se tady děje." urazil jsem se
"V klidu" řekl .
"V klidu? Jak mám bejt sakra v klidu, když se tady bavíte o mě a mě nic neřeknete?!" začínal jsem být dost naštvaný. "A takhle je to vždycky! Pokaždý když příjdu tak všichni najednou zmlknou, co jsem vám tak hroznýho, že mě nikdy nevyšlete na žádnou misi?!" zuřil jsem a obrátil se k Avery.
"Víš, to je složitý, nejde o tebe.."
Nic nedávalo smysl."A o co teda?"
"Hele teď nemáme čas to vysvětlovat. Musíme jít."
"No jasně. Běžte" zamumlal jsem sarkasicky. Avery povytáhla obočí, ale nic neřříkala a spolu se skupinkou se obrátila a dala na odchod. Zamračil jsem se. Andre váhal a smutně se na mě podíval. Pak se otočil a následoval skupinku.
Už byli skoro pryč když jsem zavolal. "A kdo je ten Nathaniel?!" Nikdo se neotočil ale přesto jsem od Andreho slyšel odpověď. "Démom"
 

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Reklama